Proč se to nepovedlo

Měsíc po odvysílání šestnáctého dílu obnovené verze Milionáře je jasné, že soutěž se už na obrazovky TV Nova nevrátí ani v nějakém popůlnočním čase. Show byla kvůli své nízké sledovanosti nejdřív přesunuta z pátečního hlavního vysílacího času na 21:45 ve středu a potom stažena úplně. Od letošního března jsme na tomto webu nabídli několik článků o tom, co by měla Nova “při natáčení dalších dílů” zlepšit. Nyní je tedy čas změnit tuto formulaci na: “co Nova udělala špatně?”

Po čtyřech článcích detailně rozebírajících nového Milionáře je těžké napsat pátý a přitom se neopakovat. Přesto se o to v následujících řádcích pokusím.

Odhlédneme-li od toho, co jsme mohli vidět na našich televizních obrazovkách, a pokusíme se místo toho odhadnout, jaká rozhodnutí za konečným výsledkem stála, nabízí se zde jednoduchá odpověď: manažeři TV Nova si zřejmě mysleli, že když do vysílání vypustí něco s názvem “Chcete být milionářem?”, diváci na to skočí, ať už se bude jednat o pořad jakékoli kvality a sledovanost poroste do závratných výšin. A tak produkce při výrobě soutěže šetřila, kde se dalo. Kromě toho, že se použilo německé studio, aby se v Praze nemuselo nákladně budovat vlastní, což se ale v dlouhodobém měřítku stanici rozhodně nemohlo vyplatit (tušili už tehdy, že pořad nebude mít dlouhého trvání?) a zrecyklování otázek z doby moderátorů Preisse a Hejmy (tedy těch, které potenciální soutěžící v době natáčení ještě nemohli znát z repríz na TV Telka) přestože se dramaturg Ivan Bareš v pořadu Volejte Novu dušoval, že ani jedna otázka se od roku 2000 nesmí opakovat, zaráží zejména fakt, že ani jeden soutěžící nevyhrál vyšší peněžní částku než 320 tisíc Kč. V soutěži Chcete být milionářem? (“Kdo by nechtěl, hohoho!”) se tedy nikdo milionářem nestal. Ukazuje se tak neochota vedení Novy rozdávat peníze – a jejich neschopnost, pokud si neuvědomili, že takový pořad nikoho nebude zajímat.

I to by se snad dalo odpustit, kdyby každý díl neplynul tak pomalu a nudně. Porovnejme hry dvou soutěžících: Zdeňka Jánského, který jako první v ČR správně odpověděl 13. otázku, a Petry Šandové, která jako jediná v novém Milionáři správně odpověděla 11. otázku. Od úvodního “gongu” oznamujícího začátek hry do okamžiku, kdy moderátor oznámil, jak odpověděli na jejich poslední otázku (u p. Jánského tím myslím oznámení správné 13. odpovědi, u pí. Šandové oznámení špatné 12. odpovědi – čtrnáctou otázku Zdeňka Jánského zde nezapočítávám) strávila paní Šandová ve studiu o jedenáct a půl minuty déle, přestože počtem otázek byla její hra kratší (přesná čísla jsou 19 minut 27 sekund pro Zdeňka Jánského a 31 minut 2 vteřiny pro Petru Šandovou). Tohle myslel Marek Vašut a další lidé, kteří se podíleli na produkce nové řady, když říkali, že Milionář se musel pro dnešní dobu roku 2016 změnit? To bylo pořád samé “už to není o vědomostech, musí to být show” – ale jaká je to show, když se v dílu, který měl 75 minut, objevilo jen asi 20 otázek? Kdyby se snad někomu podařilo vyhrát deset milionů korun – a věřím, že kdyby už to “hrozilo”, v režii by se postarali o to, aby soutěžící dostal nějakou otázku, kterou rozhodně nemůže vědět – trvalo by to skoro hodinu. Od roku 2000 se podle dosavadních vědeckých studií průměrná délka soustředění snížila z 12 vteřin na osm (zejména kvůli smartphonům). Pokud producenti “tvořili show pro toto desetiletí”, proč jim to nedošlo? Stejně tak je přežitkem doby přerušování vysílání reklamou v okamžiku, kdy soutěžící označil jednu z možností. Před 16 lety divákům nezbývalo než počkat a být napnutí; teď to tak, přiznejme si, dělají jen ti, kterým dojde, že googlováním správné odpovědi se “připraví o zážitek” – a někdy i oni. Co teprve fakt, že ty reklamní přestávky byly (v dílech odvysílaných po prázdninách) čtyři, první jen pár minut po začátku epizody.

Jen krátkou zmínku si zaslouží má opakovaná stížnost na hudební chyby – psal jsem o tom už opravdu mnohokrát. Přidám tedy jen citaci jednoho komentáře, co jsem našel na internetu:

Problém Milionáře je ve formě. Oproti staré verzi je nudný, utahaný. Porovnejte na Telce – i obyčejné hudební podkresy jsou dynamičtější než nyní. Většinu času je nová verze bez hudebního podkresu a dost často jsou v pořadu úplně hluchá místa. Třeba při Nápovědě publika Vašut přečte otázku a poté je dlouhý nudný záběr na lidi jak hledají hlasovací zařízení a slyšíme pouze rušivé zvuky (bouchání, atd.) pak ke konci hlasování začne hrát hudba. Oproti tomu stará verze v tomto případě byla vždy zajímavá (začala hrát rychlejší hudba, světla blikala) vytvářelo to dojem shromažďování výsledků hlasování.

Poučení do budoucna

Je samozřejmě otázkou, jestli vzhledem k českému Milionáři vůbec nějaké “příště” existuje; zda se nějaká televizní stanice odhodlá tento formát, který je podle všeho tak obtížný na realizaci, převzít. Pokud ano, co by si měli z letošní “milionářské” zkušenosti vzít?

1. Bude nutné se smířit s tím, že v této soutěži se rozdávají peníze. Proto bude třeba vymyslet takový model vysílání, popřípadě přihlašování soutěžících, který společnosti umožní vzniklou ztrátu vyrovnat, nebo dokonce vytvořit zisk. Je také třeba vhodně vybrat úroveň obtížnosti otázek, aby 70 procent hráčů nekončilo na deváté nebo desáté otázce.
2. Ne každý může být moderátorem (nebo moderátorkou) Milionáře. Marek Vašut si do role moderátora přinesl pověst “toho, co dělal reklamu na Prostenal” a Pažouta z Románu pro ženy, což koneckonců mnozí soutěžící při hře zmiňovali. Jako nástupce Vladimíra Čecha to není úplně nejšťastnější obraz. Obojí (Prostenal i Pažout) byla samozřejmě legitimní práce, kterou určitě Marek Vašut odvedl skvěle – a i zmíněný Vladimír Čech pronikl do širšího povědomí poprvé v TV reklamě na operátora Pegasus (dnešní T-Mobile) -, ale na celém světě jsou moderátoři Milionáře osoby, které svou předchozí kariéru strávily na poněkud důstojnějších hereckých nebo moderátorských pozicích. Průvodcem soutěžících by se podle mého názoru měl stát někdo známý pro svou inteligenci (chce se říct až moudrost); někdo se smyslem pro humor, kdo jej však dokáže potlačit v kritických okamžicích; a zejména někdo, kdo nebude strhávat pozornost na sebe a dá vyniknout soutěžícím (kromě M. Vašuta by se tento bod dal vytknout i Ondřeji Hejmovi). Zlomyslně by se také dalo dodat: někdo, kdo ví, co dělá. M. Vašut se často soutěžících na něco zeptal s nějakým cílem, ti mu však odpověděli úplně jinak. Příkladem je například tato konverzace, kterou vedl s první soutěžící prvního dílu:
   MV: Pravidla znáte? Mám je zopakovat?
   Soutěžící: Ne, to je v pořádku.
   MV (zarazí se, po chvíli): Já vám je však přesto musím říct.
3. Tím se dostáváme k dalšímu bodu – je třeba mnohem větších zásahů ve střižně. Na mysl se vkrádá zejména ona trapná situace, kdy soutěžícímu zvedl telefon při nápovědě Přítel na telefonu až třetí známý. Místo toho, abychom my, diváci, toho byli ušetřeni, nebo aby se čekání na odpověď zkrátilo tak, aby byla zachovaná “pointa” nezvednutí dvou telefonů, ale abychom se nemuseli nudit, zůstala scéna v pořadu tak, jak byla natočena. Vůbec mám pocit, že “střih” byl pro produkci tak trochu sprosté slovo – díly působily dojmem, že se prostě točilo 75 minut, potom zazněl klakson a byl konec. Krátké přestávky se asi dělaly jen tehdy, když bylo třeba soutěžícímu, který vyhrál rozstřel, nutné připnout mikroport. Dokonce i když byly v poprázdninové řadě zavedeny reklamní přestávky, které moderátor oznámil (neproběhly náhlým střihem), měl jsem pocit, že ve studiu mezi větami “za chvíli jsme zpátky” a “jsme opět ve studiu” neuběhla snad ani tečka ve větě. Marek Vašut seděl v úplně stejném úhlu a jeho větná intonace naznačovala, že mezi těmi dvěma sděleními opravdu žádná pauza nebyla.
4. Iritující bylo i neustálé opakování několika frází v moderátorově projevu: “Chcete být milionářem? Kdo by nechtěl?!”, “je tu tradiční/legendární rozstřelová otázka”, “váš úkol zní”, “a je tady šance pro vás, televizní diváky doma u obrazovek”, “dnes zkusili svoje štěstí” a dalších. O frázích se dá mluvit i u pohybů a “náletů” kamer – o tomto tématu jsem tu však už psal.
5. Hudební podklad je naprosto nedílnou součástí atmosféry, kterou má pořad vyvolávat ve studiu i doma. Ze začátku vysílání nové řady jsem měl sklon své obavy bagatelizovat – říkal jsem si, že ty přehmaty nikdo kromě fanoušků pořadu nepozná – ale když si na to začali stěžovat i lidé v internetových diskuzích pod náhodnými články, změnil jsem názor. Rozhodně by neškodilo hudbu alespoň zesílit, ať už je “správná” (tj. podle původní britské a české verze) nebo “špatná”.
6. K Milionáři jakožto formátu patří také jisté charisma, které se ovšem těžko vyjadřuje slovy. Jedním z jeho projevů je například vizuální podoba znělky. Té, kterou používají mezinárodní verze od roku 2007 a kterou převzala i naše nová řada, ono charisma naprosto chybí. Hodilo by se tedy udělat novou – nějakou, která v divákovi vzbudí vzrušení hned od první noty hudebního doprovodu.
7. Uvedení všech předchozích bodů v život bude vyžadovat producenta, který bude mít plnou důvěru manažerského vedení stanice (což zahrnuje i přiměřený, nikoli podhodnocený rozpočet), bude rozumět tomu, co v Milionáři tvoří napětí a drama a co diváky zajímá, bude znát mezinárodní i staré české verze soutěže a dokáže si z jejich chyb vzít ponaučení, prostě někdo, kdo nebude Milionáře brát jako jednu z mnoha zakázek a bude mu věnovat péči, která mu náleží – tak, aby naplnil jeden z reklamních sloganů Novy, když novou řadu v únoru představovala: “vrací se král mezi televizními soutěžemi”.

Doufejme, že se někdo takový najde, a hlavně, že se vůbec nějaká televizní stanice – a v českých podmínkách je to patrně pouze Nova, která na to má dost prostředků – odhodlá soutěž Chcete být milionářem? opět vzkřísit – už potřetí od roku 2005, a tentokrát úspěšně.